Veteran Car Club Poděbrady

Detektivní seriál: „Škodovácká mafie“

Kapitola I.

Jako by to bylo včera, když jsem po škole, v roce 1969 nastupoval na svůj první flek v Praze. Tehdy jsem byl mlaďas plný elánu a věřil jsem, že svět je přehledný a jasný. Člověk se však rychle naučí, že v našich končinách, kde papírování a protěžování každého pohlavára jsou denním chlébem, to s tou přehledností není tak horký.

Tenkrát tu ještě jezdily převážně Tudory a Oktávky, spousta lidí mělo DKW, nebo něco předválečného a když měl někdo Oktávku, nebo dokonce tehdejší novinku, tisícovku, tak už to nebyl jen tak někdo. Na nové auto se stála fronta roky, a jestli měl někdo v kapse bony, tak byl pán. Auta byla v té době nedostatkové zboží, kde šikovnost a známosti znamenaly často víc než oficiální pořadníky.

Příští rok už to bude dvacet let a kdekdo by si pomyslel, že se doba změnila, ale veškerý pokrok smí být jen mírný a hlavně v mezích zákona, a zákon jsem tu já, nadporučík Šeda.

Jo, za těch skoro dvacet let už mám ledacos v malíku. Dnes ráno na naše obvodní oddělení Veřejné bezpečnosti dorazila stížnost na blízký autobazar s.p. Klenoty.
Na první pohled banální věc – lidé si stěžují na lecjakou „nepravost“ a polopravdy, obvykle jde o špatné sepsání kupní smlouvy nebo příliš vysokou cenu auta. Jenže tentokrát stížnost zněla: „Prodávají tam skoro novou Škodu Rapid 135, takřka bez nájezdu, a chtějí za ni majlant. To není možné, aby se takové auto v bazaru oficiálně objevilo.“

A tak mě kapitán Kocourek, náš velitel, poslal sepsat hlášení. Jenže jelikož už mám s těmihle podivnostmi zkušenosti, vycítil jsem, že by mohlo jít o víc. Řekl jsem si: „Proč by někdo nacpal do bazaru auto, které je téměř nové a mělo by přece jít na volný prodej, nebo ještě víc pravděpodobně na nějakou tu vinkulaci? A proč by ho Klenoty vůbec zařadily do nabídky…?“ Něco tu nehrálo.

Prvotní šetření.

Vyrazil jsem tedy do bazaru, který se nachází v Praze na Koněvově třídě, kde je jeden z největších placů s ojetinami v republice. Vzpomínám si, jak jsem tam kdysi chodil ještě coby kluk, okukovat předválečné tatrovky a polorozpadlé škodovky. Tehdy tam fronty lidí čekaly ještě před otvíračkou, protože najít v bazaru alespoň trochu pojízdné auto znamenalo poklad. To se ostatně nezměnilo – pořád tu každé ráno stojí houf zájemců, někdo se ohlíží po starém žigulíku, jiný po tatrovce nebo dvanáctsettrojce, a sem tam se objeví i něco z dovozu, co se sem dostalo kdovíjakou oklikou.

Ono se totiž říká, že ojetá auta tu bývají dražší, než vyjdou nová na příděl. Jenže čekací lhůty, to je sám o sobě příběh. Může trvat i několik let, než na člověka přijde řada, takže se nedivím, že mnozí raději přeplatí. Překupnictví s auty se přísně trestá, nazývá se to spekulace a hrozí za to pěkný malér. Však jsem už zažil, když pár lidí od bazaru dostalo „teplá místečka“ v kriminále, protože nevhodně nakoupili a se ziskem prodali aut víc, než jim prošlo pod rukama za rok.

Každopádně, dorazil jsem tam před devátou. Za kasou stál soudruh vedoucí Kabelka, obtloustlý mužík s nažehlenými kalhotami a výrazem, jako by ho každé nové ráno obtěžovalo. Sotva jsem ukázal služební průkaz, v jeho očích se objevil záblesk nejistoty, ale hned nasadil profesorský tón:
„Dobré ráno, soudruhu nadporučíku. Co vás přivádí do našeho skromného zařízení?“
„Dobrý den,“ kývl jsem. „Vaše slavné zařízení upoutalo pozornost. Došlo k nám hlášení o jistém vozu, který máte v nabídce. Novější model, ne? Prý je skoro bez šrámů, na tachometru sotva pár set kilometrů a ještě k tomu sporťák.“
Kabelka se zatvářil, že je naprosto běžné, aby se v bazaru objevila téměř nová kára. „Ach, ta… no, to je speciální případ, soudruhu. Pořídil si ji prý jeden pán, který náhle odcestoval do zahraničí, a tak to musel u nás dát do komise. Všechno v rámci zákona, samozřejmě.“

Vyšli jsme na plac a hned vpravo jsem spatřil Škodu Rapid 135 v bílé barvě, modelový ročník tak osmdesát sedm nebo osmdesát osm. Lak se leskl jak zrcadlo, vnitřek čistý, skoro bez známek opotřebení.

Soudruhu vedoucímu se potily ruce, ale snažil se mluvit klidně:
„Vidíte, stav je perfektní! Vůz vlastnil důchodce, který netušil, že v tom autě nejspíš nebude moct jezdit…“

Prohrábl jsem si knír. „Aha, důchodce říkáte. A nějaké doklady k tomu vozu, originál kupní smlouva nebo aspoň doložení, kdy a kde ho koupil? Kdepak, soudruhu vedoucí, tohle auto by mělo být ještě na pobočce Mototechny, pokud vím, Rapid 135 se běžně takhle rychle do bazaru nedostane, většina vozů z výroby jde na vývoz.“

Trochu zrudl a začal lovit v deskách. „Samozřejmě, že máme papíry, ale… no, bohužel, majitel je chtěl…“ Kecal, aniž by se snažil to zakrýt. A přitom se snažil být formálně zdvořilý.

…

Musím říct, že ten pocit, kdy vycítíte, že vám někdo věší bulíky na nos, znám už od svých policejních začátků. Kdysi v sedmdesátém roce jsem vyšetřoval případ falešných techničáků pro žigulíky. Tehdy jsem zjistil, že i v socializmu se ledacos dělá „pode stolem“. Po více než dvaceti letech praxe mě proto jen tak něco nepřekvapí. Vídával jsem řezníky s přebytečnými penězi, kterým se zapalovaly lejtka po krásném západním autě, a oni byli ochotni „připlatit si“ i dvojnásob. Kdo měl konexe, mohl si vesele žít a pořizovat, co se mu zalíbilo. A teď tady stojím před Rapidem, který by měl správně být v Holandsku nebo přinejmenším v pořadníku Mototechny.

Kabelka mezitím mlel cosi o tom, že komisní prodej je legální, ale jeho čelo se lesklo potem. Byl jsem si jist, že tady bude nějaká klička: někdo ho možná pořídil na příděl nebo s nějakou úlevou, a teď ho chce rychle střelit, aby vydělal. Takové „spekulace“ se často dějí.

„Soudruhu vedoucí,“ oslovil jsem ho, „myslím, že se nevyhneme dalšímu zkoumání. Mám za úkol prověřit, zda je vše v souladu s předpisy, a jestli tu nedošlo k neoprávněné manipulaci s vozy. Taky sem přišla zmínka, že za ten Rapid žádáte sumu… no, dost převyšující i volnou cenu.“

Kabelka se snažil mávat rukama: „To je tržní ocenění soudruhu nadporučíku, takhle to dnes chodí. Víme, že na nová auta je fronta. Kdo nechce čekat, zaplatí víc.“
„Takže se vlastně přiznáváte k navýšení ceny oproti běžné hodnotě?“ rýpnul jsem si, ale vím, že oficiálně i taková vyšší volná cena existuje. Jenže tady ten Rapid je skoro nejetý, to už hraničí se spekulací.

Další hráči na scéně.

Všiml jsem si, že za otevřenými dveřmi do dílny stojí nějaký muž v montérkách – Mechanik Radek Stuchlík. Opíral se o zárubeň a sledoval mě s takovým divným zájmem. Vypadal odhadem na třicet, v očích měl zvědavost i cosi jako obavu. Už jsem ho tu párkrát zahlédl, naposledy asi před měsícem, když jsem sem přišel v souvislosti s jinou stížností. To se hodně rychle zdekoval, než jsem se s ním stihl dát do řeči.

Stuchlík se mi teď snažil naznačit, že do něčeho nechtěl být zatažen. Udělal pár kroků ke mně, pak se zase zarazil, a raději se vrátil k autu na heveru. Kabelka se ohlédl, zkrabatil čelo a rychle ho poslal někam „pro díly do skladu“. Tohle duo bude zřejmě sehrané.

Než jsem stihl vyrazit z prodejní haly ven, za mými zády se zničehonic ozval rázný hlas:
„Dobrý den! Můžu se zeptat, co se tu děje?“

Otočil jsem se. Příchozí byl muž v dobře padnoucím kabátu, tak padesátník, ostře řezané rysy, vlasy nakrátko. Působil dojmem člověka, který je zvyklý velet. Ne předávat vysvětlování. Přistoupil přímo ke mně a vedoucímu Kabelkovi, aniž by se představil. Kabelka se uklonil, jako by se mu podlomila kolena. Zadrmolil cosi v tom smyslu: „Dobrý den, soudruhu Čermáku. Tady pan… totiž, soudruh nadporučík… ehm, Šeda z Veřejné bezpečnosti si tu vyžádal nějaké informace o jednom voze.“

„O voze?“ opakoval Čermák ledově. Viděl jsem, jak jeho pohled sklouzl k mému odznaku, a tvář mu ztvrdla. „Pokud vím, v autobazary s.p. Klenoty mají vše v dokonalém pořádku. Máme jedno z nejlepších hodnocení v kraji. Nedávno jsme byli na krajském národním výboru pochváleni za výborné ekonomické výsledky. Takže nechápu, proč se tu šťouráte v nějakém autě.“
Stoupl si tak, aby mi hleděl přímo do očí, a z jeho hlasu zazníval nepřehlédnutelný tón nadřazenosti. Bylo mi jasné, že tady se jedná o nějakého zasloužilého soudruha, který buď drží ochranou ruku nad celým bazarem, nebo má aspoň známosti na vyšších místech. „Dělám jen svou práci, soudruhu… Čermáku, že?“ přimhouřil jsem oči.

„Ano, to je v popisu Vaší práce nadporučíku. Pokud máte podezření na trestné jednání, vyřiďte si to řádnou cestou. Rád bych vás upozornil, že příslušné orgány dohlížejí na to, aby se tu nic nelegálního nedělo. A zatěžovat už tak vytížené pracovníky autobazaru nesmyslnou byrokracií… no, to by mi připadalo škoda času nás všech.“
Nepromluvil jsem. Tohle divadýlko znám. Někdo, komu kdosi „nahoře“ kryje záda, tu vystupuje jako polobůh a naznačuje, že já, obyčejný příslušník, se v tom nemám důvod moc šťourat. Jenže z jeho přístupu bylo patrné, že se bojí, abych náhodou nenarazil na něco, co nemám.

„Rozumím, soudruhu Čermáku,“ řekl jsem nakonec úsečně. A v duchu jsem si poznamenal, že tohle určitě není běžný náhodný zákazník – i když se tak možná tváří.
„Soudruhu Kabelko, do konce týdne se zastavte u nás na služebně s těmi papíry o původu toho Rapida,“ obrátil jsem se zpátky na Kabelku.
„Jistě, vyřídíme,“ kývl Kabelka horlivě a mrkl směrem k Čermákovi.

Když jsem se vrátil na oddělení, čekala tam na mě poručík Holubová. Byla celá nedočkavá:
„Tak co, Šedo, něco zajímavého?“
„Jo, docela hodně. Ta stížnost nebyla planý poplach. Oni tam prodávají téměř novýho Rapida, bez šrámů, a chtějí za něj takový prachy, že by se za to dal sehnat zánovní Escort.

Vedoucí Kabelka mlží, papíry nemají… A ještě tam dorazil nějaký Čermák, zřejmě nějaký hlavoun ze Strany. Tvrdil, že je všechno v pořádku. Moc se mi to nezdá.“

Holubová se pousmála: „No, je to divný. Rapid 135 se přece běžně prodává v Mototechně a spousta lidí na něj čeká. Jak se ocitl v bazaru?“
Přikývl jsem: „Přesně. Navíc je tu to divadýlko s komisním prodejem. Něco mi říká, že zatímco my se tu budeme dohadovat, oni papíry na auto někde vytáhnou nebo přepíšou.
Chtělo by to se podívat i do záznamů Mototechny, případně zavolat do archivu v Kvasinách.

Holubová se přidala. „Možná by to chtělo proklepnout i toho Kosinu, co nám poslal to oznámení“.

Souhlasil jsem. „Mrkneme do spisů a seženeme si jeho číslo, pokud nějaké máme. Třeba se rozmluví.“

A tím naše prvotní šetření ohledně Rapidu prozatím skončilo. Ve vzduchu ovšem zůstává spousta otázek: Proč se auto skoro nové objevilo v bazaru? Jakou roli hraje Kabelka a jakou mechanik Stuchlík? A hlavně – kdo je ten Čermák, který si zjevně myslí, že může diktovat, co je a není důležité pro VB?

Znáte to… Někdy se z malé stížnosti vyklube velká aféra. A já mám dojem, že právě to se nám teď rýsuje.

Kapitola II.
Mechanik Stuchlík vypráví…
Chodím v montérkách vod rána do večera, ruce furt zacákaný volejem, ale aspoň si nemusím žehlit kalhoty jako náš vedoucí. Jo, říkají mi Radek Stuchlík, ale většina kolegů mi prostě říká „Stuchlík“, když něco potřebují. Tady v bazaru se střídají lidi vod úplnejch vandráků až po ty, co nosí obleky za dva platy a tváří se, že jim patří půl Prahy.
Zrovna dneska to tady byl samej papaláš.
Hned ráno si mě Kába zavolal do kanceláře. Vejdu tam, von šoupe nohama a tváří se že je nad věcí, ale přitom byl nervózní jak sáňky v létě.
„Stuchlíku, poslouchej,“ spustil. „Ten Rapid, co tu straší, musí pryč. A rychle. Včera tu kvůli němu totiž byl ten fízl… Prej na ohlášení, nějaká svině nás udala.“
„Myslíte soudruh nadporučík Šeda?“ přerušil jsem ho, protože už jsem věděl, že tu byl nějakej uniformovanej.
„Jo, přesně. Ten. Ani nevíš, jak se mi klepaly kolena. Naštěstí se tu objevil Čermák.“ Kabelka polkl nasucho.
„Toho chlapa nemám rád.“, pokračoval. „Okresní zvíře, který si sedí v teple na zadku, plnou hubu budovatelských keců… Občas sem zajde, zkontroluje podnik a rozhlíží se, co by se dalo využít pro jeho vlastní zájmy. A jako vždycky, když se to týká Čermáka, smrdí to nějakou levárnou. To Ti povím, jestli ty jeho kšefty jednou prasknou, bručet půjdeme my a von bude čistej jak slovo Bóží.“
„Takže Rapid asi skončí v jeho spárech, co?“ plácl jsem, spíš jen tak, aby řeč nestála.
Kabelka kývnul. „Ještě aby ne. Dneska přijdou sepsat papíry. A abychom si rozuměli, v účetnictví to bude vedený jako prodej na Okresní výbor KSČ – prý to potřebují do vozového parku pro nějakou novou… ehm… sekretářku.“
„Jasně, ve skutečnosti je ta sekretářka, jeho… no, no prostě nová buchta…“ ale každej potřebuje mít razítko v občance, a pro takovýhle pohlaváry není problém vytvořit pracovní místo a k němu za nějakou tu protislužbičku sehnat i pěknej bourák.
Kabelka na mě mávl rukou. „Nestarej se, hlavně ať se Rapid ještě jednou přeleští, aby byl připravený. Pokud sem znovu vleze VB, musíme mít papíry v cajku a ‚vzorně spolupracovat‘.“
Chápal jsem, vo co jde: na voko bude všechno křišťálově čistý a zaplacený podle tabulek. Jestli Čermák přihodí nějakou tu obálku bokem, stejně z ní nic neuvidím, ale co. Podepsanej pod ničím nejsem, tak mi nic nehrozí.
Návštěva z východu
Zrovna jsem vycházel z kanclu, že jdu kouknout na toho Rapida a na chodbě jsem vrazil do Pomichálka. To je další perzóna. Takovej bodrej chlapík, slovačisko jak poleno, co se tu u nás poprvé vobjevil asi před tejdnem.
„Dobrý deň, súdruh mechanik!“ zahlaholil s úsměvem vod ucha k uchu, jako by mě snad znal roky. „Som tu zas, bo u nás na východe, v Trebišove, tie diely jednoducho nemám šancu zohnať.“
Kejvnul jsem, vždyť jsem s ním na dílně už párkrát hodil řeč. Moc dobře vím, že Pomichálek i přes to, kde dělá není žádnej nafoukanej papaláš, spíš usměvavý chlápek, spíš pořádnej pacient, kterýmu učarovala vůně benzínu. Chce si přestavět stodvacítku na amatérskou rallye, jenže oficiálně mu nikdo pořádný díly nepošle. Lepší karburátor, sportovní pružiny… to se špatně shání i v Praze, natož v Trebišove. Kába říkal, že to kdysi zkoušel v Česaně, ale vedoucí vývoje s ním vyrazil rovnou dveře.
„Vítám vás, soudruhu Pomichálku,“ odpověděl jsem. „Ty díly… no, to musíte probrat s vedoucím. Já umím leccos poskládat, ale do obchodů já nevidím.“
Zasmál se: „Ale vy to dozaista nejak dohodnete, ste šikovní. Mám aj dosť peňazí. Viete, tam kďe robím – sa človek tu a tam dostane k nejakým tým…“ Rozhodil rukama, jako že nechce naznačovat úplatky a podobný věci, ale…
Kába říkal, že to Pomichálek dopracoval až do Český Plánovací Komise a tam jim pod rukama protečou fakt velký prachy.
„Zkuste zajít za Kabelkou. Ten na tohle moc dob5e slyší, takže se určitě dohodnete.“
Dohoda krapet načerno
Pak už jenom slyším, jak se Pomichálek řehtá u Káby v kanclu, podává si s ním ruku a vedou nějakou šeptandu. Zaručeně řeší, jak si to obejít, aby ty díly nemusely jít přes Motokov ofiko, ale že to skončí tak, že Pomichálkovi sežene nějaký „kamarád z Mototechny“ díly bokem, v papírech se napíše, že šlo o standardní „obnovu opotřebeného materiálu“, a peníze se přikutálí do kapsy těm, co v tom jedou.
Když Pomichálek vyšel, tvářil se spokojeně, i když možná lehce nervózně. Zaklapl svojí tašku a naznačil mi:
„Vidíme sa, pán Stuchlík. Vraj bude pár týždňov trvať, kým tie súčiastky budu, no… veď mám čas. Ďakujem za ochotu.“ A v tu ránu byl pryč.
Prodej Rapida soudruhu Čermákovi
Mezitím nadešla chvíle, kterou si měl soudruh Čermák ohlídat. Před bazarem se objevila černá Tatra 613, vzduchem chlazený šestiválec, no prostě fakt príma mašinka.
Vyřítil se z ní i se svou mladou slečnou, tak čerstvě po maturitě, která se rozhlížela po bazaru s výrazem marnivé radosti. Prostě sekretářka k pohledání.
Celá akce proběhla bleskově: Kabelka jim ukázal Rapida, nechal děvče posadit za volant:
„No to je parádní autíčko! Bílé, takové hezky sportovní, že jo, soudruhu Čermáku?“ rozplývala se. On se tvářil spokojeně a z kabátu vytáhl nějaké lejstro.
„Převod bude vyřízen na Krajský výbor KSČ,“ pronesl. „Obdržíte potvrzení… no, myslím, že to je takhle v cajku, ne?“
Kabelka jen kýval: „Ovšem. Formálně vše čisté. A my jsme rádi, že mohla strana pořídit další automobil do svého vozového parku.“
Ve výsledku to proběhlo tak hladce, až by nezasvěcený pozorovatel řekl, že to je naprosto normální. Jasně, v účetnictví je vše v pořádku, Rapid jde na Krajský výbor, a cena odpovídá „tržní“ ceně automobilu bez pořadníků. Auto se chvíli ohřeje v garážích na úřadu a za nějaký čas, tak do půl roku dojde k jeho odprodeji, samozřejmě už za podstatně lidovější cenu. Kdo nekrade, okrádá rodinu….
Jakmile auto odjelo, Kabelka si konečně vydechl:
„Fuj, to byla fuška. Pro soudruhy dělat službičky je pěkně vo hubu. Teď, když se kolem toho začnou motat chlupatý, budeme mít auto aspoň řádně prodaný, když už se k nám dostalo ne zrovna čistou cestou.“
„Jistě, šéfe,“ zazubil jsem se, ale spíš trpce. Copak tohle jde utajit? Za týden, dva sem Šeda nakluše, bude chtít doklady a zjistí, že Rapid už tu není. Prodejní smlouva bude v pořádku, ale ten chlap to dělá už dlouho a jak ho znám, tak je hnidopich a bude se v tom vrtat dál.
A tak uběhl další poklidnej den v naši slavný státní instituci, teda autobazaru. Uvidíme, jak to celý dopadne, snad ne jako Černobyl po výbuchu…

Kapitola III.

Bylo brzké dopoledne. Na oddělení Veřejné bezpečnosti visely uniformy na starém věšáku, v rohu tiše hučel kotel a vzduch byl cítit kávou a cigaretovým kouřem. Kapitán Kocourek, velitel místního oddělení, nervózně pročítal hlášení ve své kanceláři. Když se dostal k zápisu od Šedy a Holubové o Rapidu z místního autobazaru, nevěřícně zvedl oči.

„Soudruzi, děláte si ze mě legraci? Taková drobnost a vy ji řešíte už druhý den? Ve frontě čekají vykradené stavební buňky v Modřanech a rozlomená trafika na Smíchově!“

Holubová se nedala: „Pane kapitáne, myslím, že tady jde o víc než jen o jedno auto. Ten autobazar byl podezřelý už dřív. Třeba je to jen špička ledovce a za tím vším se skrývá větší problém.“
Kocourek odložil papíry a povzdechl si: „Dobře, máte ještě pár dní. Ale žádné dlouhé tanečky, ať se to vyřeší rychle.“ Šeda i Holubová přikývli.
Stopy z kartotéky

Šeda mezitím vytáhl ze staré kartotéky záznamy: „Autobazar s.p. Klenoty… Před rokem tu byla stížnost, že se k zákazníkům nedostaly placené – nejspíš devizové – díly. V papírech figurovali vedoucí Kabelka a mechanik Radek Stuchlík.“ Vybavil si, jak ho Stuchlík při poslední návštěvě bazaru chtěl nejspíš na něco upozornit, ale pak ho přerušil příjezd náměstka Čermáka.

„Když jsem tam byl kvůli Rapidu, Stuchlík vypadal, že mi chce něco říct. Kabelka ho ale rychle odvelel do dílny.“

Holubová přikývla. „To jméno Stuchlík už jsem slyšela na obvodním oddělení v Počernicích. Ten chlap prý dokáže sehnat cokoliv – třeba i karburátory až z Itálie. Pracoval v Mototechně, ale loni odešel. Několikrát jsme ho vyslýchali kvůli drobným podvodům a rozkrádání socialistického majetku, jenže to vždy skončilo pro nedostatek důkazů.“

Rychle si zapsala poznámku: Stuchlík – klíčový svědek?

Téhož odpoledne se Holubová pokusila oficiálně prolustrovat Stuchlíka přes Mototechnu. Když ji přepojili na personální oddělení, ozval se nerudný ženský hlas:
„Mechanik Stuchlík? Nikdo takový tady nikdy nepracoval. Jsem tu patnáct let, znám všechny. A teď mě omluvte, soudružko, mám práci.“ a telefon okamžitě zavěsila .
„Zvláštní,“ řekla Holubová k Šedovi. „V Mototechně bývají většinou sdílní až moc, ale teď mě odbyli na první dobrou.“

Šeda jen přikývl: „Budeme muset doplnit jeho spis. I kdyby sám nebyl přímo namočený, určitě něco ví. Jestli se snaží šmelit, tak je to zřejmě větší akce. Možná bude chtít mluvit.“
Podezřelé díly v dílně

Druhý den dopoledne se Šeda a Holubová vrátili do autobazaru. Jakmile je Kabelka za pultem spatřil, viditelně znervózněl.

„Dobrý den, soudruhu nadporučíku. Papíry od Rapida mám připravené, všechno je v pořádku,“ začal chvatně.
Šeda si dokumenty prohlédl. „To auto jste převedli na Krajský výbor KSČ? Zajímavé řešení, soudruhu Kabelko.“ Kabelka si otřel pot z čela. „Všechno podle předpisů, soudruhu. Bylo to komisně prodané.“

Mezitím se Holubová nenápadně vytratila do dílny. Mechanik Stuchlík právě ukládal nářadí na ponk. Jakmile uviděl Holubovou, rychle něco přikryl hadrem.

„Copak to tam máte, soudruhu mechaniku?“ zeptala se klidným hlasem.
„Ale, nic důležitýho. Pár starejch dílů na repasování,“ odvětil Stuchlík.

Holubová nakoukla pod hadr a spatřila nový, lesklý karburátor Weber – evidentně dovozový kousek. Pod ponkem navíc zahlédla ještě další nové díly zabalené do voskovaného papíru.
„Hodně zvláštní ‘staré’ díly,“ rýpla si ironicky. „Od kdy se tu repasují sportovní karburátory?“
Stuchlík se nedal vyvést z míry: „Soudružko příslušnice, máme na všechno papíry. Jsou u Kabelky v kanclu. Ale vy nemáte povolení k prohlídce, že? Tak až si ho opatříte, klidně vám je ukážeme.“

Holubová jen ztěžka polkla. Bez oficiálního rozkazu skutečně nemohli nic víc podniknout.
Na cestě k rozkazu

Když odcházeli, naklonila se Holubová k Šedovi: „Je jasné, že tu jede šmelina se sportovními díly. Ale bez povolení na místě nic nezmůžeme.“
Šeda přikývl a procedil mezi zuby: „Musíme přesvědčit Kocourka, aby nám sehnal povolení. Jinak to skončí na kriminálce a nás nechají leda předvádět svědky.“

Oba věděli, že jsou nejspíš na stopě něčeho, co už není jen běžné šťourání v jednom autě. Ale také jim bylo jasné, že s jejich omezenými pravomocemi nebude jednoduché se do případu zakousnout naplno. Čekaly je nelehké dny – a ještě těžší přesvědčování nadřízených, že to za další šetření stojí.

IV. kapitola: VZPOMÍNKA NA DOVOLENOU

Byla hluboká noc a poručík Holubová ležela ve své posteli. Spánek nepřicházel lehce – poslední dny se točily kolem případu autobazaru a souvisejícími podezřeními. Převalovala se z boku na bok, než se konečně propadla do lehkého spánku, který ji přenesl zpět v čase.

Najednou se ocitla za volantem jejich rodinné Škody 100. Bylo léto roku 1985 a ona se svým manželem Karlem a jejich pětiletou dcerou Petruškou poprvé vyráželi na dovolenou k moři. Cíl byl jasný: Jugoslávie.

O Jugoslávii snil každý a díky práci u Veřejné Bezpečnosti bylo najednou jednodušší si ten sen splnit. Najednou nebyl problém sehnat k pasu výjezdní doložku, kterou vydávalo oddělení pasů a víz až po důkladném prokádrování. Získat devizový příslib byl trochu větší oříšek, ale kápo – kapitán Kocourek se tenkrát přimluvil a tak i tuhle komplikaci nakonec zvládli.
Speciální šedivé pasy do Jugoslávie platily pouze tam a zelené museli odevzdat, aby snad neemigrovali do Itálie či Rakouska. Když měli konečně všechny dokumenty pohromadě, byla to malá oslava.

Na cestu se připravovali důkladně týden před odjezdem. Škodovka byla naplněná k prasknutí. Dvě velké mrazicí tašky – jedna na cestu, druhá, pečlivě uzavřená s masem a domácími konzervami zabalená do dek, aby vydržela co nejdéle zmražená. Na střeše zahrádka a na ní upevněný nafukovací člun, stan a tašky plné lehátek, ploutví a bot do vody.

Karel metodicky kontroloval motor, doléval olej a vodu do chladiče, zatímco Holubová skládala do kufru jejich pečlivě připravené zásoby. „Ještě ručníky!“ volala na poslední chvíli a tiskla je mezi kufry.

Cesta z Prahy až po Bratislavu probíhala vcelku klidně a rychle, obě dálnice voněly novotou, vždyť D1 dokončili před čtyřmi roky!. Za Bratislavou se ponenáhlu začal charakter krajiny měnit a kvalita silnic drasticky zhoršovat. Na maďarské hranici je čekalo první vystřízlivění. Nevybrali si zrovna nejlepší čas k vycestování, nebo možná ano a proto si stejný termín na začátku letních prázdnin vybralo i spousty dalších výletníků, kteří byli ve frontě na hranicích tak trošku před nimi. Původní plán cesty rozložené na dva dny vzal rychle za své. Po šestihodinovém čekání v pekelně rozpáleném autě konečně přišli na řadu. Celníci důkladně prohlíželi jejich pasy, kontroloval zavazadla, pečlivě procházeli interiér vozu a nakonec získali kýžené razítko a mohli pokračovat dál. Když konečně projeli, cítili úlevu.

V Maďarsku přespali v malém zákoutí u silnice. Bylo to nepohodlné, Karel spal vedle auta na matraci a Holubová s Petruškou se tlačily uvnitř. Ráno se opláchli u potoka a v nejbližším městečku dokoupili potraviny.

Cesta už ubíhala pomaleji, občas byly silnice pěkné, ale pak přišla objížďka a cesta připomínala spíš tankodrom. Petruška vzadu po pár hodinách začala být netrpělivá. „Kdy už tam budeme?“ ptala se stále dokola. Holubová ji zabavovala zpíváním písniček nebo hraním jednoduchých her.

Na hranici s Jugoslávií byla kontrola klidnější, stačilo celníkům věnovat pár piv navíc. Poté je ovšem čekala fronta na výměnu šeků za jugoslávské dináry.

Do kempu poblíž Splitu dorazili proti plánu se značným zpožděním, ale konečně poprvé uviděli moře. Na všechny strasti z cesty tak záhy zapomněli. Rychle postavili stan, Petruška okamžitě běžela na pláž a s radostí mávala, když poprvé smočila nohy v chladivé vodě. Večer seděli před stanem, pili červené víno, pozorovali hvězdy a poslouchali šumění vln.

Dny u moře uběhly rychle, byly plné šnorchlování, jízd na nafukovacím člunu a opalování. Vařili si z přivezených zásob, občas koupili levné ovoce a zeleninu od místních farmářů, popíjeli místní víno a užívali si skromnou, ale nádhernou dovolenou.

Na zpáteční cestě přišla komplikace. Když se blížili k Maďarsko–Slovenskému pomezí, jejich Hundertka se sebou najednou trhla a z přední nápravy se ozval hlasitý kovový zvuk. Karel bezradně rozhodil rukama: „Prasknul čep, tohle sami neopravíme.“

Naštěstí našli malou autodílnu s cedulí „István Stuchlik – Autoszerviz“. Vysoký Maďar s knírem je přátelsky přivítal: „Žádný problém, soudruzi! Já seženu úplně všechno!“ Dílna byla překvapivě dobře vybavená. István nejprve požadoval platbu v markách nebo rakouských šilincích, že prý Forint už není, to co býval ale nakonec přijal československé koruny s poznámkou: „Aspoň je použiju, až pojedu do Prahy za bratom.“

Holubová se náhle probudila, posadila se na posteli a zhluboka vydechla. Pomyslela si na jméno mechanika z autobazaru: Stuchlík. Istvánův bratr… že by to byla jen náhoda? Unaveně se opět položila a tiše zašeptala do tmy: „Svět je vážně malý.“

V. kapitola: Stuchlík na tenkém ledě

Konec roku 1988 se pomalu blížil, dny se zkracovaly a mrazivý vítr se proháněl po ulicích Prahy. Na oddělení VB však spánek rozhodně nepanoval. Nadporučík Šeda seděl za stolem a mezi prsty nervózně protáčel tužku. Přemýšlel o mechanikovi Stuchlíkovi, všem co se za poslední půlrok v případu „Autobazar“ událo, o těch podezřelých autodílech a také o tom Rapidovi u kterého se prostě nemohl zbavit podezření že mohl mít mnohem temnější minulost. Před týdnem se mu Holubová zmínila o tom, že jí Stuchlík vlezl až do snu z její dovolené a odkryl tak hluboko zapadlou vzpomínku. Dalo by se říci, že byl Šeda případem úplně posedlý a jeho kolegové po celé Praze už si z něho začínali pomalu dělat legraci.

Když před ním konečně otevřely dveře a do kanceláře vstoupila poručík Holubová, zvedl k ní zrak. „Volal ti už někdo z archivu Mototechny?“ zeptal se místo pozdravu.

Holubová zavrtěla hlavou a posadila se proti němu. „Ne, vůbec. Mám dojem, že si tam hrají na mrtvé brouky. A kapitán Kocourek? Prý máme na starost spoustu jiných věcí: vykradenou trafiku v Michli, stížnost na nepořádek v Dejvicích…“ Odmlčela se a napodobila Kocourkův ironický tón: „A taky, že k tomu Rapidu jsme přece už slyšeli vše, co jsme potřebovali.“

Šeda si povzdechl: „Je mi jasné, že Kocourek nechce rozvířit hladinu. Každý ví, že v Mototechně sedí soudruzi, co mají dlouhé prsty. A když se v tom začneme moc šťourat, někdo nahoře zavelí ‚uklidit to‘. I tak bychom ale měli zkusit z toho Stuchlíka vymáčknout víc. Třeba ho přitlačit ke zdi, než něco zahladí.“

Tentokrát jim štěstí trošku zahrálo do not. Mechanik Radek Stuchlík, byl předveden k výslechu v úplně jiné záležitosti. Na Václavském náměstí prý nabízel nějaké hodinky ze SRN a jakémusi mužikovi ze Sovětského Svazu se ty hodinky moc líbily, ale nechtěl za ně zaplatit požadovanou cenu. Chvilku se tam přetahovali a strkali a pak došlo na regulérní rvačku. Přítomné hlídce VB tato skutečnost neunikla a tak náš drahý Stuchlík seděl už od rána v malém ,pokoji pro hosty‘, tedy výslechové místnosti na obvodním oddělení pro Prahu II. A protože má na dvojce Šeda své známé, dostal tip od kolegy, aby toho ptáčka taky trochu vyzpovídal, když už mu na tom případu tak moc záleží.

Když za ním přišli, Stuchlík seděl na židli s lehce strnulým úsměvem a rozhlížel se po omšelých zdech. „To je dost, že jste dorazili, soudruzi,“ prohodil nevrle k Šedovi a nervózně si mnul ruce. „Ohledně těch hodinek jsem už všechno řeknul kolegům, nevím proč mě tady dál držíte.“

„Třeba odkud se vzal ten Rapid, Stuchlíku,“ vyjel na něj Šeda ostře. „Vím, že jste se nám tenkrát pokoušel něco naznačit a pak jsem se od kolegů z Děčína dozvěděl o nějakých vozech na vývoz, které se ztratily z vagónu na nádraží. Dokonce tam padla i nějaká jména. Rád bych slyšel podrobnosti.“ Šeda věděl, že hraje vabank a Stuchlík zrovna v tomhle nejede, ale bylo mu jasné, že s Kabelkou jsou jako dva kohouti a kdyby měl být podezřelý z nějaké Kabelkovy levárny, tak se raději nakonec rozmluví.

Mechanik polkl a vrhl krátký pohled na Holubovou, která si sedla bokem a tvářila se neutrálně. „Jo, ten Rapid…“ přikývl nakonec neochotně. „No, mluvil jsem s Kabelkou, když se to sem vezlo. Říkal, že je to ‚stáhnutý z vlaku‘. Prej to bylo někam na Západ, do Holandska nebo kam. Ale na hranicích to ‚někdo‘ vyřídil… no, i s dokladama.“

„Kdo je ten ‚někdo‘?“ vskočila mu do řeči Holubová.

„Nemám šajna. Kabelka to hraje na hloupýho, říkal že to je na pokyn od soudruhů z celnice a možná i z Motokovu, aby tohle auto ‚zmizelo‘. A pak ho jen tak přihodili do bazaru, kde se oficiálně tvářilo že jde do komise.“

Šeda se opřel o stůl a díval se Stuchlíkovi přímo do očí. „Chcete mi tvrdit, že jste o tom nevěděl víc? A kdo to financoval?“

Stuchlík lehce zrudl a nervózně si promnul ruce. „Poslyšte, soudruhu nadporučíku, já se do ničeho nepletu. Jsem jenom mechanik. Většinou tu ležím pod autem, ruce věčně od oleje. Tyhle věci kolem papalášů mě nezajímají. Já se do politiky necpu, jo občas někde něco ‚vyměním‘ za peníze, ale kdo to v téhle republice nedělá, že jo. Už jsem jednou byl v maléru a to mi stačilo.“

Holubová zbystřila: „Jakém maléru?“

Stuchlík se kousl do rtu a chvíli mlčel. „No… před pár lety,“ začal opatrně, „jsem rozjížděl menší šolich – tahal jsem z NDR nějaké součástky na motorky, karburátory a podobné blbiny. Napadlo mě, že když to tady chybí, lidi si rádi připlatí. Pak na mě kápli chlupatý, teda bezpečnost, no něco mě to stálo – něco jsem jim dal, někoho prásknul, no a vyvázl jsem jen s napomenutím. Od tý doby se držím spíš v ústraní, rozumíte? Nestojím o další trable. A v tom Rapidovi taky nejedu, to běžte za Kabelkou, ale hodně štěstí při shánění důkazů. Má to přikrytý. “

„Zajímavé,“ protáhl Šeda a v duchu mu bylo jasné, že Stuchlík umí být pěkně mazaný. „Takže teď házíte všechnu vinu na vedoucího Kabelku? Jste si jistý, že vás nebude chtít potopit se sebou?“

V tu chvíli se rozlétly dveře a dovnitř vběhl kapitán Kocourek. Tvrdým pohledem přejel Holubovou i Šedu a s hranou zdvořilostí kývl na mechanika.

„Tak tady jste,“ zabručel k příslušníkům. „Nevím, kdo vás sem pozval a věřím že se jen snažíte spolupracovat s kolegy z místního obvodního, ale tohle není váš případ. Do hodiny potřebuju hlášení o té vloupačce do trafiky v Modřanech. Máme dost starostí se závažnější kriminalitou, rozumíte?“

Šeda sevřel rty a přikývl. Byl si jist, že Kocourka někdo instruoval, aby se v případu Rapida moc nepíchalo do vosího hnízda. „Ano, pane kapitáne, rozumím,“ prohlásil s úsměvem, který měl k radosti daleko.

Kocourek se otočil ke Stuchlíkovi: „Na tohohle… soudruha se už jistě zaměřili příslušníci z místního oddělení a pokud s ním už skončili, může jít.

Holubová se letmo podívala na Šedu a kývla. Oba si uvědomovali, že jim nezbývá, než poslechnout rozkaz. Za pár minut Stuchlík vyšel sebevědomě z výslechové místnosti a spěšně zamířil pryč.

Po odchodu Stuchlíka nastalo v kanceláři tíživé ticho. Šeda přešel k oknu a chvíli zadumaně hleděl do zasněžené ulice, kde pár chodců pospíchalo domů. „Řekl toho docela dost, ale chybí nám důkazy,“ konstatoval rezignovaně.

Holubová si založila ruce na hrudi. „Měli bychom si promluvit s někým v Mototechně, ale Kocourek nám to nikdy nedovolí. Bojí se, že by se to někomu nemuselo líbit a odnesl by to také.“

„Přesně tak,“ přikývl Šeda. „Tahle socialistická mašinérie je obrněná. Bez svolení shora ničeho nedosáhneme. Kabelka bude mít alibi, celníci budou mlčet. A i kdybychom sehnali svědka, beztak to zametou. Stuchlík dokáže ledacos naznačit, ale jenom, když z toho bude mít sám prospěch. Nemůžeme ho donutit mluvit víc, když si dává takový pozor.“

„A tak tu budeme sedět na banálním spisu o Rapidu, zatímco se klidně dál krade. Připomíná mi to, jak jsem kdysi viděla v trafice…“ Holubová se zarazila. Nevěděla, jestli má dokončit myšlenku. „Prostě se mi zdá, že v tomhle státě jde všechno fixlovat, když člověk ví, ke komu jít.“

Šeda se pousmál. „To už víme dávno. Holt se nedá nic dělat. Napíšu stručné hlášení a necháme to spát. Co jiného?“

VI. kapitola: Demonstrace

Polovina ledna 1989 pryč a v Praze začíná houstnout atmosféra. Ledový vítr žene sníh ulicemi, na Václaváku se začínají trousit menší hloučky lidí. Někteří nesou květiny a zapálené svíčky. Chtějí uctít památku Jana Palacha, který se přesně před dvaceti lety upálil na protest proti sovětské okupaci. A režim? Ten se chystá ukázat, že si takové spontánní shromáždění nenechá líbit.
Pro nadporučíka Šedu a poručíka Holubovou by to byl za normálních okolností den jako každý jiný – psaní hlášení, pár drobných výslechů. Jenže tentokrát přišel rozkaz shora: „Všichni schopní příslušníci VB k pořádkovým jednotkám. V centru se odpoledne mohou shromažďovat rozvraceči.“ Když si Holubová pročítala strohé nařízení, těžko potlačovala znechucení. Rozkaz jít proti lidem, kteří chtějí jen položit květiny, se jí příčil. Ale rozkaz je rozkaz.
„Slyšela jsi o tom?“ spustil Šeda, sotva vešla do dveří jeho kanceláře. „Dali nás oba na tu akci. Ty máš být někde za psacím strojem a já…“ odmlčel se. „Já mám dokonce dělat dozor ve speciálním vozidle.“
Holubová rezignovaně přikývla: „Jo, zapisovatelka. Aspoň že jako ženská nemusím jít mlátit do lidí, asi bych na to neměla žaludek.“
Šeda se zakabonil a rozhlédl se, jestli je nikdo neposlouchá. „Hele… nikdo to tu veřejně neřekne, ale i já si myslím, že ta naše slavná socialistická společnost už dlouho nevydrží. Palacha jsem znal osobně a vím, že to byl férovej kluk. Sice trochu podivín s velkými ideály, ale odhodlání a zápal pro věc mu fakt nechyběly. A teď tady máme mlátit lidi, kteří na něj nezapomněli? Pěkná ostuda. Včera mi Kocourek naznačoval, že kdo neuposlechne, půjde od válu. A dobře víš, jak to u mě bylo se vstupem vojsk před dvaceti lety…“
Holubová se zarazila. Věděla, že Šeda kdysi odmítl podepsat takzvaný souhlas se sovětskou „bratrskou pomocí“ a rok nato se jen zázrakem udržel u Bezpečnosti. Nikdy ho nepovýšili tak, jak by si zasloužil. Všichni tušili, že má „kaňku“ v kádrovém posudku.
„A teď ti zase poručí jít proti nevinným lidem…“ vydechla. „Jaké to je…?“
Šeda hořce zkřivil rty: „Je to, jako by mi zase lámali páteř. Lidé se chtějí sejít, zapálit svíčku, připomenout Palacha. Sám cítím, že to není zločin. Ale když se postavím proti rozkazu, skončím na dlažbě – nebo hůř, ve vězení.“
Odpoledne. Václavské náměstí je už napůl zaplněné, i když uniformy VB hlídkují na každém rohu. Šeda stojí v houfu pohotovostního pluku SNB a poslouchá pokyny nadřízeného. Oficiální řeč: „Soudruzi, jde o nelegální shromáždění, můžou tu být protistátní živly. Podle rozkazu nesmí dojít k rozsáhlé demonstraci. Kdo neuposlechne výzvy k rozchodu, bude odveden.“
Šeda vnímá, jak jeho mladší kolegové – někteří sotva po dvacítce – nervózně přešlapují, srší adrenalinem. Jsou vycvičeni k rychlým zásahům. On se ale cítí starý a unavený. „Takže tohle budu dělat? Budu je strkat do antonu…“ pomyslí si hořce.
A skutečně, během chvíle se na Můstku začnou ozývat prvé povely: „Rozejděte se! Shromáždění je nepovolené!“ Lidé na to nereagují, někteří drží transparenty s nápisy o svobodě a jméno Jana Palacha. Policisté nasazují ampliony, výzvy jsou ostřejší. Pak přijde rozkaz: „Zatknout výtržníky!“
Šeda na to čekal. S hlubokým povzdechem vyráží s ostatními do pohybu. Hluk, křik, obušky se zvedají. Koutkem oka vidí, jak jeho kolega prudce udeří do ramene nějakého studenta. Mladík klopýtne a padá na kolena. Kolem se ozývají nadávky, lidi se rozprchávají. Šeda sice má pendrek, ale drží ho spíš symbolicky. „Do antonu…“ slyší výkřik. Splete se mezi dva studenty, kteří se snaží bránit. „Jdeme, jdeme!“ křikne na ně, ale skoro je vede vlastníma rukama tak, aby nedostali zbytečně úder.
Holubová mezitím sedí v improvizované kanceláři v Bartolomějské ulici. Ještě před hodinou tu bylo poloprázdno, teď sem proudí desítky lidí. Mnozí jsou zkrvavení, zkroucení. Její úkol zní: zapisovat jména zadržených a stručný popis důvodu zadržení. „Porušení veřejného pořádku, účast na nepovoleném shromáždění…“ slyší stále dokola.
Když spatří dívku s roztrženou bundou, která pláče a hledá bratra, Holubové se zvedá žaludek. Nadřízení se baví, že to jsou „všiví kverulanti“ a že „jim to tak patří.“ Když se zeptá: „Má ta dívka aspoň zavolat rodičům?“, vyslouží si jen naštvaný pohled a syknutí: „Drž se svýho a piš.“
Holubová tedy píše. Cítí, že každým úderem do klávesnice psacího stroje se na tom násilí účastní. Ví, že aspoň dohlédne, aby tady někdo „neztratil“ spisy, ale z jejího pohledu je to mizerná útěcha.
Večer. Sněží hustěji. Anton, do něhož byl Šeda přidělen, se už naplnil zadrženými – vesměs studenty. Rozkaz zní: odvézt je pár desítek kilometrů za Prahu. Šeda sedí vpředu, vedle řidiče, ale slyší vzadu hluk a nadávání některých kolegů, kteří jedou s nimi.
„Mám dvacet let a vy mě tu zavřete jako zločince…“ ozve se hlas chlapce vzadu.
„Mlč, nebo dostaneš pendrekem!“ zazní odpověď strážmistra, který tomu velí.
Šeda obrací hlavu: „Nechte jich. Už jsme je zadrželi, tak proč je mlátit?“
Strážmistr cedí mezi zuby: „Proč? Protože jsou to rozvraceči!“
Šeda se mu podívá do očí. Mladší muž ucukne, ale dál kope do sedačky. Nadporučík nakonec nabere všechnu odvahu a hlasitě řekne: „Stačí! Tohle je jen administrativní převoz. Nebudeme si tu hrát na gestapo, jasné?“
Vzadu zavládne ticho. Studentů tam sedí celkem osm, tři dívky a pět chlapců, všichni vystrašení, oblečení do zimních kabátů, některým kape krev z rozbitého rtu. Šeda se podívá na jejich tváře a jen si povzdechne. „Kdybych mohl…“
Anton jede nocí, v ulicích Prahy probíhá podobných scén víc. A ostatní zločiny, které by zasloužily vyšetření a trest najednou jakoby přestávají existovat. Hlavní je udržet pořádek.
Holubová zhasíná lampu na stole, je pozdě večer. Za celý den vyslechli a zaevidovali snad sto lidí. Někteří, kteří se jen „ocitli ve špatné době na špatném místě“, se dušovali, že nic neprovedli. Jiní hrdě říkali, že chtějí svobodu a nestydí se, že byli zatčeni. A ona? Jediná žena v místnosti, která si občas dovolila podat kapesník na osušení slz či krve. Viděla i pár kolegů, co se vyžívali v moci a nadávali demonstrujícím do „fašistů“ nebo „sviní“.
Když se konečně zvedla ze židle, zachvěl se jí žaludek. „Copak s námi bude?“ pomyslela si. „Dneska jsme tu plnili rozkazy, ale co nám to přinese? Tohle je snad horší, než když se zatlouká krádež auta, co páchá Kabelka. Tohle je zatloukání lidské důstojnosti.“
Politický tlak rostl. V kuloárech se říká, že i v zahraničí se o těchto zásazích mluví, že dokonce Radio Svobodná Evropa hlásí brutální postup proti studentům. Ale oficiálně se tvrdilo, že jde o zneužití památky Palacha a protistátní živly.
Na konci toho lednového týdne byl Šeda zcela vyčerpaný, rozpolcený. Seděl v šatně s pendrekem vedle sebe, díval se na mokré boty a v hlavě mu kolovala jediná myšlenka: „Dvacet let od chvíle, kdy jsem jako mladej kluk nepodepsal souhlas s ruskými tanky, a teď tu dělám těžkooděnce proti lidem, kteří mají stejnou odvahu se vymezit proti bezpráví. Jak hluboko jsem klesl?“
Holubová ho našla sedět s hlavou v dlaních. „Jsi v pořádku?“
Pomalu přikývl. „Jo. Teda… nevím. Jen vím, že tohle není konec. Lidi už toho mají dost. Jestli to tak půjde dál, tahle země se jednou zvedne. A my? My v tom budeme figurovat… Bůhví, co z nás nakonec bude.“
Venku začaly houkat sirény a v chladném vzduchu se ozývaly vzdálené skandování a pískot. Nadporučík Šeda si připadal, jako by se ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny – povinností a svědomím. A honba za ukradeným autem byla najednou zanedbatelná malichernost ve srovnání s událostmi, které možná změní buducnost všech.

VII. Návrat k případu

Léto 1989 přinášelo do Evropy změny, ale v Československu vládlo zvláštní ticho. Po dramatických lednových událostech Palachova týdne se zdálo, že se situace uklidnila. Na povrchu panoval klid a stagnace – ulice byly stejně šedé jako kabáty funkcionářů, v obchodech se stále tvořily dlouhé fronty na prázdné regály a v rozhlase se každé ráno ozýval ospalý hlas v relaci „Hovoříme s předsedou družstva“. Zatímco v Polsku už opozice jednala u kulatých stolů a v Maďarsku stříhali ostnaté dráty na hranicích, v naší zemi jako by se zastavil čas. Režim se tvářil neochvějně stabilně – ačkoli s lehkým nádechem grotesky.
U jednoho z otevřených oken budovy Veřejné bezpečnosti seděli nadporučík Šeda a poručík Holubová. Horký vzduch se ani nehnul a na parapetu se pomalu sušil hadr na podlahu. Holubová opatrně upíjela vlažnou kávovinu z plechového erárního hrnku, Šeda zíral do složek před sebou. Byly to staré známé papíry k případu podezřelé Škody Rapid.
„Takže znovu do toho, jo?“ prohodila Holubová s úsměvem, který naznačoval spíš rezignaci než radost.
Šeda pokrčil rameny: „Vypadá to tak. Vrátíme se k Rapidu. Náčelník sice říkal, že se v tom nemáme šťourat, ale… něco mi na tom pořád nesedí.“
Holubová odložila hrnek: „Jasně. Jak by taky sedělo, těch pochybností se okolo toho případu nashromáždila už pěkná fůra a určitě v tom Kabelka nebyl sám jak kůl v plotě.“
Šeda se pousmál nad tou lehce nesmyslnou větou: „To spíš Kabelka nás chce nechat stát osaměle jako soudruh Jakeš. Ale to ne. My se toho plotu radši držet nebudeme.“
Rozhodli se tedy na vlastní pěst a hlavně nenápadně pokračovat v pátrání. Plán zněl jednoduše: prověřit vazby vedoucího autobazaru na celníky a dále na podnik Motokov, který vyvážel auta do zahraničí.
Odpoledne se Šeda s Holubovou vydali do sídla Motokovu. Budova působila honosně a chladně – mramorová vstupní hala s popraskaným mozaikovým portrétem Klementa Gottwalda na stěně, u recepce fíkovník lehce trpící suchem. Recepční soudruh v přísné uniformě na ně pohlédl přes brýle: „Přání?“
„Dobrý den, VB, chtěli bychom mluvit s šéfem obchodního oddělení,“ pronesl Šeda nejzdvořileji, jak dovedl.
Recepční se zatvářil, jako by šlápl na citrón: „Objednaní jste?“
„Ne, ale je to důležité,“ vstoupila do toho Holubová a naklonila se blíž k okénku. „Týká se to jedné takové administrativy kolem vývozu aut.“ Mrkla na Šedu, který vytáhl z kapsy pomačkaný průkaz VB.
Recepční povzdechl: „Soudruzi, víte, jak to chodí. Bez povolení z odboru vnitra vám tady nikdo nic neřekne. A s šéfem? Ten má dnes odpoledne důležitou stranickou schůzi. Zkuste to příští měsíc.“
Šedovi cuklo v očku, ale nasadil úsměv: „Chápeme, soudruhu. Nechceme rušit schůzi. Jen kdybyste mohl vyřídit, že VB měla několik otázek ohledně jednoho Rapidu.“
Recepční vůbec nehnul brvou: „Však soudruzi taky mají plnou hlavu otázek, zrovna teď řeší nějakých Pár vět nebo co, a to je otázek až moc,“ zamumlal skoro nesrozumitelně, „ale my si poradíme. Na shledanou.“
Holubová i Šeda pochopili, že tudy cesta nevede. Před budovou si Holubová ironicky oddechla: „Takže oficiálně v Motokovu prozatím nic. Možná by víc věděl někdo na celnici, ale tam nás bez pověření taky nepustí.“
Šeda špičkou boty odsunul kamínek na chodníku: „Bez papíru nelez. Víš co, zkusíme ještě archiv, ten je támhle vzadu ve dvoře. Třeba najdeme nějaký záznam, kdy a kde ten Rapid na hranicích zmizel a třeba i něco víc.“
Archiv Motokovu byl schovaný v přízemním skladu za hlavní budovou. Uvnitř panovalo přítmí, mezi regály s fascikly a zápisy let ticho rušilo jen bzučení zářivek. U pultu dřímal postarší archivář v košili s výraznými propocenými koly pod pažemi.
„Dobrý den…“ začala Holubová, ale archivář se nepohnul. Teprve když Šeda zaklepal na pult, muž sebou trhl, až převrátil prázdný hrnek, který měl před sebou.
„Co potřebujete?“ zeptal se nabručeně.
Holubová pochopila a rychle z kabelky vyňala termosku: „Kávu, soudruhu?“
Archivářovi zajiskřilo v očích. „No… když už tu jsi, děvče. Nalij.“
Jakmile usrkl první doušek, stal se zázrak – archivář roztáhl úsměv. „Tak co byste potřebovali?“
Šeda vytáhl poznámky: „Hledáme záznam k vozu Škoda Rapid, bílý, rok 1988, karoserie TMB… ale přečtěte si to sám.“ Chvilku zalistoval v notýsku a pokračoval: „Vloni šel podle našich informací na vývoz, ale máme podezření, že nepřekročil hranice a zanedlouho se objevil u nás na okrsku v autobazaru. Je zvláštní, že v archivu VB není hlášená žádná krádež – auto zmizelo na hranicích a nikomu nechybí.“
Archivář pokývl, zanořil se do zadních regálů a začal hrabat v kartotékách. Oba policisté slyšeli tlumené brumlání: „Rapid, ano, šestaosmdesát osm…“
Za pár minut se archivář objevil s tlustým šanonem. Oprášil z něj vrstvičku prachu a otevřel ho na datu 31. května 1988.
„Tady to je: určen k exportu, naložen na vlak, výdejka vystavená, nepodepsaná. Celkem šlo toho dne na vývoz 24 automobilů, hlavně Favority a pár Rapidů. Podepsané výdejky a doložku o proclení tady mám k jednadvaceti auťákům. Tři chybí a ten váš je mezi nimi. Je tu poznámka – poškozeno při přepravě. Podpis nečitelný. A to je vše.“ Archivář očividně ožil a začal listovat dalšími šanony.
„A jak se v těchto případech postupuje? Tedy když se automobil poškodí?“ zeptala se Holubová.
„Většinou putuje zpět do fabriky a tam ho buď opraví, nebo rozeberou na díly. Pak ale jde do běžného prodeje přes Mototechnu. Ještě jsem neslyšel, že by takové auto šlo do bazaru,“ pokrčil archivář rameny a listoval v knize.
Než se Šeda stačil zeptat víc, archivář rychle knihu zaklapl. „Víc vám říct nemůžu. Nestarejte se o to. Já nic neřekl.“ Oči mu náhle potemněly. „A už běžte. Než někdo přijde.“
Holubová nechtěla riskovat, čapla Šedu za loket a zamířili k východu. Ještě slyšeli, jak archivář za nimi rychle zamyká dveře.
Venku na ulici se Šeda zamyšleně podrbal na bradě: „No vida. Takže náš milý Rapid se ‚oficiálně‘ rozbil, zázračně ‚spravil‘ a pak ‚zmizel‘ na domácím trhu jako bazarovka. A vypadá to, že spolu s ním ještě další dva auťáky, všechny s novými doklady, ale na původní čísla karoserií. Ty parchanti si jsou tak jistí, že to je neprůstřelné, že se ani neobtěžují po sobě zametat stopy. Ani nechci pomyslet, co všechno se takhle ztrácí a kdo z toho profituje. Vždyť ten Rapid vlastně ukradli dvakrát – jednou na hranicích a podruhé za něj Strana zaplatila jako za služební automobil, i když s ním ta sekretářka teď jezdí soukromě. To se fakt může stát jenom u nás v Československu.“
Mezitím ve vedlejší ulici postával náš známý automechanik Stuchlík u vchodu do „nenápadného“ bazaru. Nenápadného jen podle názvu – uvnitř se živě obchodovalo se vším možným. Stuchlíkovi se jeho kšeftařská bokovka náramně rozjela. Sice dál pracoval jako mechanik, ale vlastně už jen kvůli razítku v občance. Rozhlédl se a když neviděl žádnou známou tvář, z kapsy vytáhl otrhanou peněženku. „Dvě stě bonů,“ špitl chlapíkovi uvnitř, který vypadal, že k obchodu patří.
Mladík s gelem ve vlasech přikývl: „Jasně. A co za ně? Máme džíny, walkmany, autorádia Sony… nebo snad automatickou pračku, jestli chceš.“
„Potřebuju mařeny. Zítra mi má přijet nějaký zboží z Německa.“
„Marky nejsou problém. Dvě stě bonů je dvě stě marek, ale víš, doba je zlá, takže pod dvě stě pade nejdu.“
„Zlodějíček,“ zasyčel Stuchlík, ale vytáhl bankovky. Když odcházel, mnul si spokojeně kapesník s tvrdou měnou v ruce. S bony a autodíly bokem už měl praxi a tohle byla další šance, jak si přilepšit. Nevšiml si, že ho přes ulici pozorují dvě postavy v kožených bundách. Když zmizel za rohem, jeden z mužů plivl na chodník: „Už je tu zase. Ten Stuchlík nám leze do revíru. Budem ho muset pořádně zmáčknout.“
Druhý přikývl a zlověstně se usmál: „Jen co se naskytne příležitost… dostane přes držku tak, že ho vlastní máma nepozná.“
Večer si Šeda zaskočil do své oblíbené hospůdky na Žižkově, aby si trochu vyčistil hlavu. U Kulatý báby bylo dneska dost narváno. Venku vedro k padnutí, a proto si nejen chlapi z blízkého nákladového nádraží po šichtě rádi zaskočili „na jedno“.
„Hele, Vláďo,“ ozvalo se od vedlejšího stolu, „byli jsme teď s naším divadelním sborem v Petrohradu na kulturní stáži,“ pokračoval trochu hlasitěji Honza, jeden z místních kluků, který s divadlem jezdí jako kulisák. „A to ti povím… škyt… lidi tam choděj po ulicích a vedou politický debaty, dokonce sundali i skoro novou sochu Brežněva.“ Honza lehce zavrávoral a odebral se na onu místnost, ale ještě předtím utrousil: „Jen u nás se ty svině komunistický držej jak hovno košile…“
Krátkou chvilku ticha po tomto výstupu vyplnila až rozhlasová relace z kuchyně hospody: „Soudruh předseda JZD říkal, že sklizeň řepy letos předčí plán na 102 %…,“ ozvalo se vzdáleně z reproduktoru.
Šeda se v tu chvíli smíchy málem udusil. Když se mu podařilo chytit zpátky dech, pokynul na hospodského: „Pepíčku, dones mi ještě jedno…“